Střediska

Serfaus s 1.143 obyvateli leží v nadmořské výšce 1.427 m na slunečné terase zvané Oberes Gericht. Tak se říká nejvýše položené části údolí Innu od Landecku až k průsmyku Reschenpass.

Analýza květového pylu z Komperdellu prokázala, že na Komperdellu lidé už asi před 4000 lety plánovitě chovali dobytek.

Některá předřímská místní jména připomínají dřívější osadníky, mezi nimiž nechybějí ani keltské stopy. Tuto oblast dobyli v roce 15 př.n.l. Římané. Antičtí historiografové nazývají obyvatele této části Alp Rétové. Rétové a Římané se během staletí promísili, a tak vznikl kmen Rétorománů. Rétorománský jazyk, jímž se ještě dnes hovoří ve švýcarském Graubündenu, se dodnes zachoval v mnoha názvech míst, samot a pozemků. Od 6. století se zde usazovali německy mluvící Bajuvárové čili Bavoři, od roku 1350 ojedinělé také Wallisané. Kolem roku 1200 začal rétorománštinu pomalu vytlačovat německý jazyk.

Poutní kostel „zu Unserer lieben Frau im Walde“ patří mezi nejstarší kostely v Tyrolsku. Románský milostný obraz Matky Boží pochází z období mezi lety 990 až 1.170 po Kr. Pro obec Serfaus má už řadu desetiletí význam turistika, a to zejména zimní turistika. Serfaus s 7.315 hostinskými lůžky je nevýznamnějším turistickým střediskem nejvýše položené částí údolí Innu, zvané Oberes Gericht. Serfaus-Fiss-Ladis patří dnes vedle Ischglu, Söldenu a St. Antonu am Arlberg k nejznámějším turistickým regionům v Tyrolsku. Jelikož se v obci stále zvyšoval dopravní ruch, schválila obecní rada v roce 1983 projekt výstavby „podzemní dráhy pohybující se na vzduchovém polštáři“. V roce 1985 byla pak dráha zvaná Dorfbahn uvedena v Serfausu do provozu.

Plánek Serfausu zimní (anglicky)
Plánek Serfausu léto (anglicky)

Fiss je obec s cca. 1006 obyvateli a leží na „slunečné terase“ v nadmořské výšce 1.436 metrů, asi 500 m nad dnem údolí horního toku Innu, na rovném svahu obráceném k jihu.

Samotný název Fiss nemá jednoduchou etymologii. Podle jedné verze bylo označení tohoto místa odvozeno od latinského slova fossa (= příkop) nebo fodia (= jáma nebo prohlubeň), tedy místo, ve kterém se obec rozkládá. Z roku 1288 pochází první písemná zmínka o obci jménem „Fusse“.

Nejstarší dějiny Fissu jsou jako u většiny horských obcí v Tyrolsku obestřeny tajemstvím. Jisté je pouze to, že zdejší slunečnou plošinu vymýtil a hustě osídlil jeden keltský kmen dávno před naším letopočtem.

Je zajímavé, že stará římská silnice, která vedla přes průsmyk Reschenpass do Augsburgu, neprocházela po dně údolí, nýbrž na úrovni osad Serfaus a Fiss. Římané sem přinesli závažnou změnu ve stavební technice, protože místo prostých dřevěných chýší začali stavět masivní domy z kamene.

Teprve v roce 1928 byla do Fissu postavena příjezdová silnice a v letech 1939/40 k ní přibyla nákladní lanovka na přepravu těžkých břemen. Do té doby se všechno nakládalo ručně do vozu taženého volským spřežením. Po druhé světové válce se z Fissu stalo oblíbené letovisko pro prázdninové hosty.

Dnes se idylický Fiss představuje jako atraktivní turistické středisko na zimu i na léto, nadále ve stylu typické rétorománské nepravidelně vzniklé vesnice s původním, 600 let starým jádrem obce s charakteristickými domovními vchody.

Každé čtyři roky můžeme ve Fissu obdivovat mimo jiné jeden z nejstarších tyrolských masopustních obyčejů, spojený s vyháněním zimy, takzvané Blochziehen. Je to fascinující hra barev a masek, tradiční výraz staletého zápasu s mocnými silami přírody během roku a tvrdého života selského obyvatelstva v tyrolských Alpách. V roce 2011 byl masopustní obyčej Blochziehen ve Fissu zařazen na národní seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO v Rakousku.

Plánek Fissu zimní (anglicky)
Plánek Fissu léto (anglicky)

Obec Ladis leží v nadmořské výšce 1.192 m, zaujímá plochu přibližně 710 hektarů, na nichž žije asi 541 obyvatel.

První písemná zmínka o Ladisu pochází z roku 1220 („ecclesia de Laudes“). Pastoračně patřil Ladis (a Fiss) k původní faře v Serfausu. V roce 1332 byli „Ladr“ (jak se říká obyvatelům vesnice Ladis) upomínáni, aby o hlavních církevních svátcích během roku chodili na bohoslužby do farního kostela v Serfausu a ne v Prutzu. Teprve v roce 1520 dostaly Fiss a Ladis vlastního kněze. V roce 1661 se Ladis stal kvazifarností a v roce 1891 samostatnou farností. Farní kostel je zasvěcen sv. Martinovi (zmínka o prvním vysvěcení z roku 1497, dnešní kostel byl postaven v letech 1829 – 1831). V centru „starého Ladisu“ se nachází hned několik pozoruhodných budov, jejichž základy pocházejí prokazatelně už z románského období (cca 1000—1300). Románské prvky se projevují zejména na vjezdech a bránách zakončených typickými půlkruhovými oblouky.

Podle tradice prý v roce 1212 objevil pastýř Nikolaus Schederle v Obladisu prameny kyselky. Lékař císaře Maxmiliána I. ji označoval za „nejléčivější vodu“. Prameny se staly základem léčebných kúr, a tak není divu, že se v Ladisu-Obladisu velmi brzy rozvinul svého druhu lázeňský cestovní ruch. Zdejší léčivou vodu vyhledávali císařové, králové a další hosté a používali ji k léčení nejrůznějších chorob pitnými kúrami.

V Ladisu se nachází také restaurovaná zřícenina hradu ze 13. století, hrad Laudeck. Archeologické nálezy nasvědčují, že „Laudeck“ byl původně římskou strážní věží.

Plánek Ladisu zimní (anglicky)
Plánek Ladisu léto (anglicky)